Noci jsou chladné a rána se halí do vlhkého mlžného oparu. To, co vidíme, je jen to, co si myslíme, že vidíme; nikdo neví, co leží pod ním.
Na paravánech není nic, jen pár tahů, které dohromady skládají siluety borovic. Hluboká čerň při dotyku s plátnem vytváří nejbližší stromy, šedá stojí za ní a její stromy se ztrácejí v husté mlze. Nepomalované plátno není prázdné, ale stává se lesem, který kvůli mlze nemůžeme zahlédnout.
Stačí jedna barva a plátno – a příroda se zhlíží v něčem, co vytvořil člověk.
Hasegawa Tóhaku žil v Japonsku šestnáctého století. Studium zenu a zenové malby čínských mistrů v klášteře se radikálně otisklo do jeho do té doby bohatého, dekorativního stylu.
Virtuózní prací s minimem prostředků dokázal vdechnout svým stromům duši, jakou mají i ve skutečnosti, když u nich člověk stojí, cítí vůni pryskyřice a tíhu stínu, jenž vrhají, a na pleti mu ulpívají kapičky mlhy. Tohle zpodobnění ovšem nemá za účel konkurovat přírodě. Naopak, není větší dokonalosti než existence věcí sama o sobě.
Krása těchto maleb se nedá zachytit přímo. Narazí-li člověk na skutečné mistrovství, slova jsou příliš hrubá a nepřesná, a plýtvat jimi v dlouhých textech ani je vzhledem k tiché povaze Hasegawových borovic nevhodné. A co tedy vhodné je?
Zhluboka se nadechnout a vydechnout. Podívat se na borový les jen tak. Nechat myšlenky, ať si plynou, a klid, ať přichází sám.
To je zen, a zároveň není; čím víc se jej snažíš pochopit, uchopit, polapit, tím víc ti uniká. Utržená květina nikdy nemůže být taková, jaká je, když nerušeně roste.
Zen je obsažen stejně dobře v posvátných textech jako v borovicích. Není třeba hledat daleko. Překážky, jako dobré a zlé, krásné a ošklivé, já a ty, slova a myšlenky, skrz něž jsme se naučili vidět, jsou totiž všude. Překonáš-li je, uvidíš, že na nich nezáleží, neboť nejsou skutečné.
Hasegawa Tóhaku: Borový les (Shōrin-zu byōbu), pozdní 16. století. Dvojice šestidílných paravánů, tuš na papíře. Zdroj: en.wikipedia.org
H s n m 