Vědecky jsme to pro vás ověřili – sami na sobě.
 |
| Zdroj: hopeless-starsailor.tumblr.com |
Když jsem byla malý plankton, překonávala jsem svou osamělost knížkami. Zlomovým pro mě byl den někdy ve třetí třídě – to jsem se odvážila vkročit do tajemné budovy s názvem KNIHOVNA kousek od našeho domu. Od té doby jsem tam v podstatě bydlela a nos jsem z knih zvedla, až když jsem později v pubertě objevila existenci společenského života. Od jednoho extrému jsem se přesunula k druhému a ačkoliv jsem se později uklidnila, povinností přibylo a co jsem dřív potřebovala jako vzduch a vitamíny, vybledlo v pouhou vzpomínku.
Úmysl versus výmluvy
Každý rok a každé prázdniny jsem si tak dávala za předsevzetí číst. Přečíst tolik a tolik knížek, tyhle tituly, které už odkládám asi půl roku, tamtoho autora, … Vždycky jsem se ale přistihla, že tu horu knih, kterou jsem si celá nažhavená odnesla, vracím potupně zase zpátky do knihovny, aniž bych otevřela jen jedinou z knih. Vymlouvala jsem se, že mám co dělat, dneska není den, venku je moc hezky, venku je moc hnusně, jsem unavená, radši půjdu s někým na kafe, musím se učit (haha)… a hlavně, že ve svém životě už na čtení prostě nemám čas.
Což byla lež.
Samozřejmě, že jsem měla čas na čtení. Mnohem víc, než mám teď.
A je dost možné, že ho máte i vy a ačkoliv číst vlastně chcete, raději sami sebe obelháváte touhle univerzální výmluvou – nedostatkem času. (Já ji používala a možná pořád používám i v jiných oblastech.)
Co sis nadrobil, to si i sněz
Můj hlavní problém (pokud už jsem doopravdy neměla čas) byl totiž v tom, že jsem svůj volný čas měla rozdrobený do menších částí během dne a já je trávila skvělými produktivními činnostmi jako projížděním Facebooku. Neuvědomila jsem si, že když se těch dvacet minut tady, dvacet minut tamhle a dvacet minut tamhle sečte, je to už celá hodina, a to je solidní čas na čtení.
Docvaklo mi to až v momentu, kdy jsem narazila na článek How to Read a Book a Week. To bude teda pěkná blbost, myslela jsem si, když jsem rozklikávala odkaz – nějaká šílená motivační věc v americkém rozjásaném duchu, ze které nakonec vyplyne něco jiného než co říká titulek.
Ale nevyplynulo. Julien Smith, který se pod onen článek podepsal, totiž opravdu poctivě každý týden jednu knihu přečetl. A daří se mu to už několik let, až dodnes. Píše k tomu:
Mám teď ve zvyku každé ráno vstát, dát si sprchu atd. a jít pak ven na snídani, sednout si k tomu samému baru v tom samém podniku a pít kávu, dokud nepřečtu svých čtyřicet stránek.Proč to tak dělám? Protože vím, že mám celkem slabou vůli.Vyhraďte si čas na čtení hned zkraje dne, co nejdříve to jde. Využívejte jakoukoliv chvilku – cestu v MHD, polední pauzu, a tak dále.
Možná jsem sama sobě kecala, když jsem si myslela, že nemám čas, běželo mi hlavou. A naštvala jsem se taky a začala jsem pravidelně číst.
A “šťastně čtu až dodnes”. Nebo ne?
Kdybych teď psala pohádku, určitě by ta věta následovala. Nebylo to ovšem tak jednoduché, jak se to může tvářit, a místy stále není, ačkoliv vlastně můžu říct, že šťastně čtu až dodnes.
Čtyřicet stran, to zní jako pohoda. No – za ideálních podmínek. Když čtete nezajímavou pasáž, knihu, která si žádá vaši absolutní pozornost, jste rozespalí, unavení, máte po krk čtení jiných věcí, které musíte přelouskat v práci nebo ve škole, i těch čtyřicet stran je boj. Pak taky to vědomí, že musím stihnout tu knihu přečíst za týden, může ukrojit něco motivace. Cítila jsem čtení jako povinnost, nutila jsem se, myslela jsem na to, že ten týpek to přeci dal, proč bych nemohla i já?, pak jsem se zase nutila, a přistihovala jsem se, jak už spíš jen letím očima po textu, abych už to měla za sebou a připočetla si na konto další knihu.
Kniha a bič
Julien Smith tvrdí, že si něco podvádění můžete dovolit – v náročnějších obdobích. Buď knížku odložíte a někdy dočtete nebo si prostě vyberete nějakou kratší.
Ale jak to udělat, aby člověk nezlenivěl a nepřestal zase číst úplně? Mně se osvědčily dvě věci – přinutit se zvyknout si na nový režim, i když to nejde nebo se mi nechce. Vybírala jsem si knížky se silnou epickou linkou, abych u nich mohla i odpočívat (třeba ve zkouškovém) a o délce cca 200, maximálně 300 stran. Tím, že jsem byla zvědavá na to, jak se bude vyvíjet příběh a každý pokrok ve čtení šel hmatatelně vidět, bylo zvykání si snazší. Po dvou měsících už se ze zvyku stala solidní košile. Kromě toho jsem si navykla tahat vždycky nějakou knihu s sebou navzdory tomu, že mi o něco zatíží tašku, protože během dne se osvědčí jako ten nejlepší společník při jakémkoli druhu čekání.
Jednorožci, koťátka, duha a třpytky (a pár doporučení)
Nějak už moc nechápu, proč jsem tak dlouhou dobu nečetla, a nic jsem s tím nedělala, ačkoliv mi to chvílemi vadilo.
O Julienově tvrzení, že ho “čtení udělalo mnohem lepším, úplnějším a šťastnějším” si můžete myslet, co chcete. Já na sobě nezaznamenala tak markantní změny, ale rozhodně cítím, že mě nejen čtení samotné, nýbrž i vůle se k němu dokopat a vydržet, protože mi knížky nikdy nepřestanou mít co říct, obohatily. Možná se duše opravdu najedla, kdo ví.
Každopádně pokud si taky říkáte, že byste rádi víc četli, doufám, že jsem vás přesvědčila, že to jde. A co víc, vychází teď řada zajímavých titulů, které se v literárních kruzích přetřásají horem dolem a pokud ne, nejspíš nás to čeká. Na tyto si brousím zuby:
- Neotřelý formát povídek, mnohotvárnost modernity a vztahů: Mapa Anny od Marka Šindelky;
- melancholické vzpomínky na vesnici, prosycené smyslovými vjemy: Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku od Jiřího Hájíčka;
- válka dospívajících a o Falklandy aneb jak přežít s vadou řeči a podivnými zájmy: Třináct měsíců od Davida Mitchella;
- detektivka s palčivými otázkami: Příspěvky k dějinám radosti od Radky Denemarkové;
- Tokio, hledání životní cesty a telefonát neznámé ženy: Kronika ptáčka na klíček od Haruki Murakamiho.
H s n m 