Hyperrealismus má kořeny mnohem dále, než v druhém tisíciletí

Hyperrealismus je považován za dítko začátku našeho tisíciletí, úzce spojené s moderní technologií fotografie. Věděli jste však, že touto malířskou technikou, která se snaží co nejvěrněji zobrazit realitu, vynikali již barokní či dokonce antičtí malíři?

Luciano Ventrone maluje taková zátiší, že je pro ně název ‘realistický’ slabé slovo. Zdroj: nysun.com

Dali byste si třešně z obrázku, jen hrábnout do mísy? Kliknutím na obrázek jej zvětšíte a přesvědčíte se, že je technika jeho autora tak dokonalá, že naše zrakové vnímání za ní těžce pokulhává.

Fotorealismus – Glenn Ray Tutor. Zdroj: glennraytutor.com

Fotorealismus – Ralph Goings: Zátiší s paprikami, 1981. Zdroj: thickframes.tumblr.com

Hyperrealismus, jenž se do popředí pozornosti dostal právě kolem roku 2000, je považován za jakési rozšíření fotorealismu, který, jak už název napovídá, se pokouší napodobit vzezřením fotografie i s jejich technickými chybami. Ten vzešel z pop artového umění. Jak fotorealismus, tak hyperrealismus potěší příznivce figurální malby a milovníky náročné techniky. Zachycují poměrně obvyklé objekty a jejich doménou je tudíž zátiší, portrét či krajina, čili žánry, typické pro tradiční staré zobrazivé umění.

Hyperrealismus – Chuck Close: Autoportrét, 1967. Zdroj: publicconvoy.com

Hyperrealismus navíc vyžaduje ještě větší technickou zdatnost, neboť na rozdíl od fotorealismu nenapodobuje analogové, nýbrž digitální fotografie.

Hyperrealismus – Robert Bechtle. Zdroj: contemporaryartlinks.blogspot.com

Hyperrealismus – Steve Mills. Zdroj: curatedmag.com

Bystré oko a šikovnou ruku však měli již antičtí umělci, o čemž mohou svědčit různé fresky a nástěnné malby například z Pompejí. Traduje se historka, v níž soutěží dva proslulí malíři tehdejší doby. Zeuxis namaloval údajně zátiší tak přesvědčivé, že z nebe slétali ptáci a klovali do jeho hroznů. Parrhasius, jeho soupeř, mu navrhl, aby úroveň jeho díla posoudil poté, co z plátna odtáhne rozpadající se závěsy. Když se o to Zeuxis pokusil, neuspěl; závěsy totiž byly Parrhasiem namalované a udělaly ho také vítězem celé soutěže.

Adriaen van der Spelt a Frans van Mieris: Trompe l’eil zátiší s kyticí a závěsem, 1658. Zdroj: artic.edu

V renesanci umělci díky ‘vynálezu’ perspektivy vytvářeli ohromující stropní malby v kostelech, které jakoby stály těsně pod nebem, a připravovali věřícím šokující chvilky, když do falešných výklenků a koutů umisťovali svaté.

Samuel van Hoogstaten: Quodlibet, 1666 – 1678. Zdroj: last-tapes.blogspot.com

Nicméně až v baroku lidé pojmenovali tuto iluzivní techniku jako trompe l’oeil – francouzsky klamat oko. V té době vznikaly čím dál iluzivnější a bohatší výzdoby sakrálních, ale i sekulárních staveb; někteří malíři prosluli svými extrémně realistickými zátišími, která se dodnes setkávají s úžasem diváků. Tato zátiší se nazývala quodlibet a zobrazovala náhodně shromážděné předměty jako například nůžky, pohlednice, dopisy, stuhy a podobně na deskách či zdech.

Na rozdíl od hyperrealismu a fotorealismu se ovšem samozřejmě nemalovalo na základě fotografie.

Julian Beever při práci. Zdroj: lem-03-artsplastiques2012-2013.blogspot.cz

Jako hyperrealistické či trompe l’oeil lze rovněž označit výjevy na chodníku, které se z určitého úhlu pohledu jeví jako jáma, rybník, a podobně, čili vytvářejí alternativní iluzivní realitu, nebo některé sochy. Ta následující například napodobuje efekt průhlednosti závoje, ačkoliv kámen samozřejmě průhledný není.