Avantgarda VI: FAUVISMUS

Všechno to vlastně začalo, když v roce 1905 propukl (jak jinak, než) skandál na Podzimním salonu, výstavě, která se koná každoročně v Paříži. Tehdy už byl sice akademismus dost na ústupu a všude kraloval impresionismus, post-impresionismus, Cézannova a Gauguinova tvorba, která měla nemalý vliv na pozdější experimenty avantgardních hnutí; obrazy, které v roce 1905 ovšem vystavila na Salónu skupina neznámých malířů, byly i tak trošku silné kafe. Velice barevné a výrazné silné kafe. Nebýt jich, historie umění by však přišla o jednu ze svých důležitých etap, které vedly k pozdějšímu rozvoji abstraktního malířství.

Maurice de Vlaminck: Restaurant de la Machine à Bougival, 1905. Zdroj: julietta-rosetta.tumblr.com

Když se výstavou obrazů, které hýřily nepřirozenými, křiklavými barvami, procházel kritik Louis Vauxcelles, narazil na malou sošku, stojící na piedestalu, která svým klasickým pojetím vypadala mezi plátny ztracená. “Donatello parmi les fauves (Donatello mezi šelmami)!” prohlásil tehdy s ne zrovna lichotivým úmyslem. Jak už to bývá, hanlivé označení (les fauves – fr. divocí, šelmy, divoká zvířata) se pro skupinu malířů, stejně jako předtím pro impresionisty, vžilo a začalo se používat dokonce jako odborný termín.

A proč dokázalo pár obrazů vyvolat takové pozdvižení i mezi těmi, kteří se považovali za otevřené novým přístupům v malbě?

Malířství se totiž začalo osvobozovat, a to co se týče tvaru a zejména barvy. Hovoří se malbou samotnou a literární významy díla ustupují do pozadí. Není důležité, jak motiv vypadá ve skutečnosti; je důležité, jak jej umělec ztvární, jaký k němu zaujímá postoj a jak jej vnímá sám. Umělec je totiž tvůrce. Deformace tvarů a barevná “nereálnost” nejsou vady, nýbrž kompoziční prvky.

“… A co ten stín? Je spíš modrý. Nebojte se ho tedy namalovat co možná nejmodřejší; a co ty červené listy? Dejte tam rumělku…” Paul Gauguin, cit. José Pijoan: Dějiny umění 9, č. Odeon, 1991

Fauvističtí autoři hovoří skrz barvu, její kontrasty a komplementárnost (doplňkovost). Barva je čistá a nespojená s objektem, fauvisté nemodelují pomocí stínu. Základem obrazu je rytmus a kontrast zářivých ploch, které ovšem musí působit harmonicky. Ve fauvistickém uvolněném rukopise a výrazných odstínech lze najít jistou podobnost s expresionismem, který se vyvinul zhruba ve stejné době, na rozdíl od fauvismu jsou však jeho barvy právě expresivní (fauvisté usilovali spíše o zjednodušené, harmonické ztvárnění skutečnosti), tematika děl je vážná a jako hnutí mělo delšího trvání.

Ano, je to tak – fauvismus nedisponoval příliš dlouhou “životností”. Fakticky trval pouze tři výstavy. Nelze ani hovořit o hnutí jako takovém – šlo spíše o skupinu malířů, kteří v jedné době tvořili podobně, neznamená to však, že by usilovali o nějaký společný program či směřování. Po své fauvistické etapě se totiž každý vydal individuální cestou ve své tvorbě. Mnoho z fauvistů později přešlo k jinému směru, který se ve Francii prudce rozvíjel a který dával důraz nikoliv na barvu, nýbrž na tvar – ke kubismu.

Než se podíváme na tvorbu oné skupiny neznámých, dnes však slavných malířů, kteří stáli na úsvitu avantgardy, bylo by příhodné si nejdřív přiblížit jejich inspirační zdroje, kterými byli zejména Gustave Moreau, Paul Gauguin a Vincent van Gogh.

Gustave Moreau vyučoval ke konci života na École des Beaux-Arts, kde byli jeho žáky Henri Matisse a Georges Roualt. Ti jej považovali za svého duchovního otce. Jeho dílo bylo průkopnické ve využití barvy a formy k vyjádření výrazu. Obrazy působí díky jemné práci se štětcem snově a oplývají symbolickou rovinou. Moreau maloval biblické či mytologické náměty.

Gustave Moreau: Orfeus, 1865. Zdroj: ibiblio.org

Dílo Paula Gauguina je inspirováno primitivními národy a jejich kulturou, zejména jeho pobytem na Tahiti. Odvážné experimenty s barvami a zjednodušení motivu ovlivnilo několik generací umělců po něm. Byl také zastáncem dřevorytu, což spolu s primitivismem převzal například také expresionismus.

Paul Gauguin: Vídění po kázání, 1888. Zdroj: ibiblio.org

Paul Gauguin: Arearea, 1891. Zdroj: wikipedia.cz

Vincent van Gogh fauvisty fascinoval svým vášnivým vyjádřením a tvůrčí energií. Maurice de Vlaminck jej měl obzvlášť v oblibě. Poté, co v r. 1901 viděl poprvé na výstavě jeho obrazy, prohlásil, že “byl natolik pohnut, že jsem chtěl plakat radostí i beznadějí. Onoho dne jsem miloval van Gogha více než svého otce.”

Vincent van Gogh: Noční kavárna, 1888. Zdroj: wikipedia.org

A teď už konkrétně k fauvistům. Patřili mezi ně, jak už bylo řečeno, Maurice de Vlaminck, Henri Matisse (který hrál vůdčí roli), André Derain, Jean Puy, Raoul Dufy nebo později Kees van Dongen.