Výpisky: Básnické formy

P. S. Mám za sebou jeden jediný den intenzivního učení se a hynu horkem i přehršelem vědomostí, naprosto obdivuji ty, kteří se takovýmhle způsobem učí už týden a půl, jako někteří mí přátelé. Asi mě s takovýmhle přístupem čekají krušné časy na vysoké škole. :)))

Básnické formy

Akrostich

– z řeckého akrostichon, složeniny z akros, „krajní“ a stichos, „verš“
– báseň uspořádaná tak, že počáteční písmeno, slabika nebo slovo každého verše či sloky tvoří další slovo, jméno nebo větu
– tímto vzniklým slovem je často jméno autora nebo adresáta básně
– př. báseň jedné žačky osmé třídy – počáteční písmena každého verše tvoří slovo „láska“

Láska nemůže být chladná jako leden
A milovat nemůže jenom jeden
Srdcem si musí být oddaní
Když je všechno v srdci raní
A láska už míří světem

– pzn. v akrostichu v češtině je přípustné zaměňovat I za J a U za V (kvůli obtížnosti tvoření veršů, začínajících těmito písmeny)

Balada

– lyricko-epická nebo lyrická báseň s ponurým, tragickým dějem a zejména koncem
– původní lidové náměty čerpají zejména z legend, kde vystupují hrdinové konfrontovaní s nadpřirozenými silami
– od konce 18. století vznikají balady umělé, které mají většinou sociální náměty a kritizují společenskou situaci
– př. Karel Jaromír Erben: celá sbírka Kytice, F. L. Čelakovský: Toman a lesní panna, Petr Bezruč: Kantor Halfar, Maryčka Magdonova

Báseň v próze

– útvar na pomezí poezie a prózy, diskutabilní

– strukturou je bližší próze, protože nevyužívá členění na verše, sloky, ani rytmu a rýmů; obsahově je ovšem bližší poezii, protože se soustředí na zvukomalebnost a básnický, velmi lyrický způsob vyjadřování plný metafor, symboliky a dalších básnických prostředků

– př: Ač byl přesvědčen, že v žádné jiné duši se nesešeří večerní, třtinou nasládlé vonné soumraky bambusových bařin a slunečná odpoledne čajových zahrad s takovou důvěrou a zladěností, jako v duších japonských malířek, přece si občas zahřešil. Vnímati a reprodukovati nejtišší zavanutí nálad pavučinovými osnovami jejich duší a nepotrhati při tom jejich harmonie nemotornými svými prsty, nechati se exaltovat několika tušovými skvrnami v zlatém laku a tím delikátním zachycením několika hlavních barev, jež vedle sebe lomeny, dovedou vydychovati všechnu touhu osamělosti, všecky malé žaly a nepatrné nářky dětinsky rozevřených očí – ano – v tom všem hledala jeho touha výrazu. – Karel Hlaváček, Pozdě k ránu

Elegie

– jinak řečeno žalozpěv
– má zádumčivý až truchlivý ráz, používá se (v hudbě) jakohudební nekrolog
– původně označovala politické básnictví

Elegické distichon

– jinak řečeno elegické dvojverší
– užívané hlavně ve starořecké a starořímské milostné poezii
– spočívá ve střídání daktylského hexametru s pentametrem (hexametr je nerýmovaný verš ze šesti stop (viz Prozodie v Literární teorii, moje minulé zápisky), většinou daktylů a na konci spondeje)
– užívali jej čeští obrozenci ve svých elegiích, např. Jan Kollár – Slávy dcera

Epigram

– velmi krátký útvar, často třeba jen o dvou verších
– často satirické účely – kritizuje nějaké společenské poměry; sděluje je rychle a úsečně
– u nás nejznámějším autorem epigramů byl Karel Havlíček Borovský – např.:

Zle, matičko, zle!
Poctivému hrozí jenom hlad,
zloději zas jenom šibenice;
český literát má trampot více,
jemu hrozí hlad i šibenice.

Epos

– zpravidla rýmované a veršované, rozsáhlé básnické skladby, popisující život nebo významné činy nějaké výjimečné osobnosti
– př. Epos o Gilgamešovi, Homér: Ílias, Odysseia, Beowulf

Haiku

– básně, typické pro japonskou literaturu, zpravidla s přírodní tematikou
– tvořeny zvukomalebným trojverším s počty slabik 5-7-5, dělicí pauzou a zařazovacím slovem (jinak řečeno sezónní slovo), které vsazuje haiku do konkrétní roční doby
– př.

Pradávný rybník.
Jen skočí-li tam žába,
zažbluňkne voda. – Matsuo Bašó

Heroické distichon

– hrdinské dvojverší
– tradiční forma anglické poezie, vyjadřuje ucelenou myšlenku a tvoří jeden uzavřený celek
– mimo anglickou literaturu není příliš používané
– dva sdruženě (aabb) rýmované verše v jambickém pentametru (pět stop, každá je jamb)
– př. Geoffrey Chaucer: Canterburské povídky

Hymnus

– oslavná píseň, má celospolečenský význam
– témata: víra, život, vlast, lidstvo, národ, příroda… ale také oslava bohů či hrdinů a jejich činů (neplést s eposem)
– př. egyptský faraon Achnaton: Hymnus na Slunce, Walt Whitman, u nás Otokar Březina: Stavitelé chrámů, S. K. Neumann: Nové zpěvy

Kancóna

– z italského canzone – píseň, příp. chanson (fr.), canción (šp.)
– užívaná hlavně v trubadúrské poezii – kurtoazní lyrice, tam byla nejčastější formou
– pět slok, v poslední sloce je tzv. poslání; stejný počet veršů a stejné rýmové schéma v každé sloce
– př. Dante Alighieri, Francesco Petrarca, Cantar de Mío Cid (šp.)

Limerick

– počeštěně limerik
– zábavný literárně-poetický útvar, rýmovaný podle schématu aabba
– jeho otcem je Edward Lear, anglický básník
– př.

Byl jeden dědeček v Szegedu,
který jel na starém medvědu.
Když se ptali: „Kluše?“
Odpověděl suše:
„Je z rodu neklusavých medvědů.“ – Edward Lear

Óda

– oslavná lyrika
– oslavuje hrdinu, předmět, osobu, vlast, moudrost, lásku, atd.
– i v hudbě

Poéma

– básnická povídka, jejíž děj je potlačen ve prospěch lyriky, skládá se z několika zpěvů
– př. Lord Byron: Childe Haroldova pouť, K. H. Mácha: Máj

Rispetti

– z italštiny – úcta (j. č. rispetto)
– pevný počet veršů – osm, rozdělených do tří slok; první má 4 verše, rýmované střídavě (abab), druhé dvě mají 2 verše každá, rýmované sdruženě (aabb)
– mimo italskou poezii poměrně vzácný, u nás ho používal ale např. Jaroslav Vrchlický

Ritornel

– krátký útvar, má pouze tři verše, rým. schéma – aba
– většinou přírodní, milostná nebo humorná tematika
– jednoduchá myšlenka; v prvním verši je ověřitelný, všeobecně známý fakt, v druhých dvou verších básníkův názor
– př. Jaroslav Vrchlický:

Chudobky v husté trávě,
vždy šlapané a vždycky neuznané,
snad proto srdci nejdražší jste právě. – Chudobky

Romance

– básnická skladba většinou o lásce (nejen milenecké, ale i k vlasti, národu, atd.)

Veršovaný román

– próza ve verších, často splývá s poémou nebo eposem
– nezaměňovat s básní v próze
– př. Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin

Rondel

– z francouzského ronde – kruh
– báseň o dvou rýmech, členěná do tří slok
– první dva verše první sloky se opakují jako refrén na konci sloky druhé a třetí
– báseň má nejčastěji 13 nebo 14 veršů.
– u nás používali např. Jaroslav Vrchlický (ten používal skoro všechny formy), Vítězslav Nezval, Jiří Karásek ze Lvovic

Sapfická strofa

– vytvořená antickou básnířkou Sapfó, hodně používaná v antice, je to nejpoužívanější antická forma dodnes
– nerýmované sloky, časoměrný verš – střídání dlouhých a krátkých slabik pdoel určitého schématu
– př. Allen Ginsberg, Jaroslav Vrchlický

Sestina

– skládá se ze sedmi slok, prvních šest je šestiveršových, poslední je tříveršová
– využívá hlavně epiforický rým – slovo se zde rýmuje samo se sebou – př. Miloval jsem děvče krásné, měla oči tuze krásné.
– př. Jaroslav Vrchlický, Francesco Petrarca, Rudyard Kipling, Ezra Pound

Sonet

– literárně poetický útvar, má přesnou strukturu o 14 verších a logické členění
– pův.italské sonety byly rozděleny do osmiverší a šestiverší; osmiverší přinášelo nástin nějaké situace, šestiverší její řešení; devátý verš, tzv. volta (obrat) změnil náladu nebo téma básně
– anglické sonety tvoří 3 čtyřverší a dvojverší, které přináší tematický obrat
– př. Francesco Petrarca, William Shakespeare

Tencóna

– trubadúrská lyrická forma, dnes už neužívaná
– popisuje reálný nebo stylizovaný souboj dvou básníků na dvoře nějakého šlechtice, je velmi komplikovaná
– vznikla z kancóny
– u nás př. Jaroslav Vrchlický

Tercína

– ze tří desetislabičných veršů s rýmovým schématem aba-bcb-cdc-ded
– schéma obsahu: teze – antiteze – synteze
– vystavěná nejspíš po vzoru Nejsvětější trojice (Otec – Syn – Duch svatý)
– př. Jaroslav Vrchlický, Dante Alighieri, Giovanni Boccaccio

Villonská balada

– podle Francois Villona (slavný autor Závěti)
– ze 4 slok (strof); první 3 strofy se skládají ze 7-12 veršů, poslední strofa obsahuje poslání a má 4-6 veršů (o polovinu méně); poslední verše v jednotlivých strofách se opakují jako refrén
– založená na kontrastu: Já u pramene jsem a žízní hynu, horký jak oheň, zuby drkotám
– př. u nás Vítězslav Nezval

Žalm

-především z Bible, Starého zákona
– modlitba psaná poetickou formou

Zdroje: wikipedia.cz, vlastní zápisky ze školy, některé ukázky převzaty z různých webů